Tahle zpráva není pozitivní a nemůže ani být, i když původně být měla. Měla být o krásné rodinné dovolené, na které sem měla poprvé svůj nový foťáček. Měly tu být idylické fotky rodinky a pláže a západu slunce a tak. Bohužel tato idyla trvala jenom chvíli.
Ve středu po večeři nám zavolal bratránek, který nám chodil zalívat kytky a hlídat hafinu, že sme byli vykradeni. Jako první věc sem se musela zeptat na notebook… nebyl tam. Popadla mě strašná panika, moje osobní věci, moje sny, střípky mýho života, všechno ztraceno, v rukou nějakýho šmejda zas…
Celou noc sme jeli domů s pocitama, který si nemůže představit nikdo, kdo to nezažil. Někdo vám vykradl dům, ale vy tam nejste a nevíte, co se vám mohlo ztratit, jestli vzali všechno, kudy se tam dostali, kdo, jak a proč? Pocit bezmoci je ten nejhorší v životě, alespoň pro mě. Když se něco člověku nepovede, nějak se s tím smíří, ale když neměl šanci cokoliv udělat, jakkoliv zasáhnout a navíc je ještě 800 km daleko, to bych nikomu nepřála.
Příjezd byl příšerný, celý dům vzhůru nohama, všechno vyházený z poliček, rozšlapaný věci, všude čerň od policajtů, kteří celou noc prozkoumávali dům. Můj pokoj dopadl snad nejhůř, prohrabali úplně všechno, každej kout, včetně postele. Taky mi jako jediné ukradli osobní věci, který nemají peněžně ani tisícinu hodnoty lidské. Doklady se dají nahradit, ale je to složitý, zato ty hodiny práce vydané na VIP do kina, fotky, obrázky, dokumenty, všechno tohle a víc, který tvoří váš život, to vrátit nejde.
Stejně jako pocit bezpečí a domácí pohody. Někdo cizí u vás byl a dělal si s vašima věcma, co chtěl a s některýma si ještě dělá. Lepší na to nemyslet, vím, ale copak to jde na to nemy
Život jde dál, musí. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, zvlášť hafince, kterou nejspíš nakopli, ale mohlo to být horší. Díky aspoň za to. Taky děkuji za vaši podporu, mám vás ráda.
sobota 25. července 2009
Zničená dovolená, ukradený střípky
pondělí 6. července 2009
Bc. Já
Tak po třech letech studia na VŠ jsem si nějakým blíže neurčeným a pro některé i nepochopitelným způsobem vysloužila titul bakalář. Odteď by mi teda lidi měli říkat paní místo slečna… ale na to zapomeňte, já budu slečna aspoň do 30!
25. června byla “slavnostní” promoce. Bylo to fakt dojemný, brečeli všichni, i náš táta a ten nebrečí nikdy. Taky sem si pobrečela, zvlášť když mi dojatý táta podával tu nejkrásnější kytku, jakou si umíte vůbec představit.
Následoval samozřejmě úžasně žramózní obídek na zlínské lodičce, kde na mou počest zazvonili na lodní zvon.
Tak se můžete podívat, jak sem se zas jednou historicky znemožnila v černým hábitu a baretce pro chovance…
2x Dream team: '(bohužel ani na jednom v plném složení) 
A nakonec bc. Já: 
Pěkný prázdniny a Pika s váma, rošťáci ;)
