Video

Káťa bude od června pracovat v jedné reklamní agentuře. Poslala mi odkaz na video, který grafici z tý firmy udělali během svačiny! SVAČINY!! Sice nechápu, jak může někdo pracovat během svačiny?! ale zas chápu, že potřebujou občas vypustit páru fantazii. Když člověk vymejšlí návrhy podle přání klienta, musí si občas vytvořit něco podle sebe. Tak tady to je, enjoy:

Manga

Co jsem nemocná, začala jsem přemýšlet, co se dá dělat, když nemůžete furt koukat do počítače. Náhodou se mi na hledáček dostal nějakej manga obrázek a já si řekla, že bych mohla začít zase kreslit. Pochybuju teda, že by mi to někdy zase začlo jít, no aspoň zabiju čas. Mý výtvory asi nikdy ani neuvidíte, bo žádný pořádný ani nebudou, ale čas od času sem chci dát nějaký pěkný obrázky, ať se můžete pokochat šikovností některých lidí... a třeba to někoho z vás i inspiruje, abyste začali taky kreslit (zase?) ;)


Dreams are worth living ;)

Casting II

Takže po dvou dnech, kdy sem se na počítač pomalu nepodívala jsem tu zpátky. Po té tuně prášků, který musím polykat, jsem sice furt ospalá (takže tuhle zprávu budu psát asi dlouho :D), ale nemůžu furt jenom spát. Slíbila jsem přece popsat casting.

Měla jsem dojít na 15:30, přede mnou měl být Martin Huleja, ale nepřišel. Jarča byla dost naštvaná. (pauza) Ale na mě byla hodná. Ta druhá slečna se zřejmě nedostavila, teda myslím, když tam nebyla. Nejdřív mi režisér Vojta Dudek představil postavu (jmenuje se Hana), o kterou sem se ucházela. O co de?
Je to postapokalyptickej filmeček (podle mě bude mít tak 10 - 15 minut). Hlavní postava, voják, se vrací domů, kde jsou všichni mrtví. Když se loudá prázdným městem, zmerčí postavu, která před ním začne utíkat.... no, asi bych neměla zatím prozrazovat děj, dokud to není natočený, že? Jen prozradím, že ta postava je právě Hana. V tom filmu bude akce, napětí i střílení a to bez jedinýho dialogu. (pauza) Veškerá komunikace mezi postavami probíhá výlučně skrze emoce.
Po představení postavy přišel čas vyzkoušet si, jak to dokážu zahrát. Měla jsem s režisérem přehrát závěrečnou scénu. Byla to zajímavá zkušenost. Režisér i kameraman byli spokojení a další zkoušku už nepotřebovali. Připadala jsem si teda směšně, když jsem se viděla na kameře, ale když je spokojený tvůrce, proč rejpat, že? :D
Pak přišel herec, můj potenciální partner, sympaťák ;) Akorát nás vyhodili ze studia, bo tam musel kameraman něco natočit. S rejžou a Jarčou jsme se teda vydali hledat učebnu, kde by se mohl předvést i herec. Zase nastalo představování role, následovně zkouška interakce - rejža chtěl vědět, jestli mezi náma vnikne potřebná chemie. A ono jo :) takže role Hany je moje!
Natáčet se bude někdy na konci května, nervozní jsem z toho už teď. Hlavně teda ze scén, kdy mám padat ze schodů, nechat se povalit hlavním hrdinou a furt někam běhat. Bude to náročný na fyzičku. Třeba si aspoň nějakou konečně pořídím :D odměnou mi bude úplně finální scéna, kdy se mi do rukou dostane puška a zvrátím celej děj - můj sen se splní *love*

Proč mi to tak trvalo

No, dlouho sem nic nenapsala, co? Tak to trochu vysvětlím. Ségra v sobotu odjížděla do Anglie, tož je jasný, že den předem je nemožný něco napsat... zmatek po celým domě. Celej zbytek víkendu jsme strávili čekáním a přemýšlením, jak se jim jede, jestli už sou tam atd. Měli ste vidět to loučení! Můžu ale říct, že jsme na tom nebyli nejhůř, někde brečely celý rodiny, u nás jenom trochu máma. I když teda objetí jsme možná stihli nejvíc :D
Teď je ještě furt v Anglii, je strašně spokojená, byla ve starbucks, kde ochutnala prý to nejlepší kafe, co kdy pila, mluvila v obchodě a mají super domácí. Bydlí u páru, kterej už má dospělý děti. Pan domácí je blázen do techniky, má nejnovější vymoženosti, včetně pohybový herní konzole (nebo jak se to menuje). Prý má dva laptopy do práce a třetí na hry... shibby :D
Nebudu tady zapisovat všechny zážitky, který nám popsala, je jich požehnaně. A to nevíme ani zlomek toho, co dělali. Já jsem mezitím onemocněla. Konečně mě ten hnusnej bacil už dohnal. Blbý je, že mě dohnal až když sem dojela do Zlína. Do města svázat ročníkovku jsem už došla značně hekající a dost "mimo realitu". Kopec do školy, kterej už sem jakž takž začla zvládat sem vyšla jenom s obrovským úsilím, zpocená až za ušima. Ten den už škola neměla význam. Stejně to dopadlo i v úterý, kdy jsem se donutila jít aspoň na anglinu. Dom jsem jela až dneska (vlastně už včera), teda ve středu večer. Proč? To napíšu příště, bo už koukám do počítače moc...

Casting

Páni, dneska jsem byla na svým prvním castingu... teda ne úplně na prvním, ale tenhle byl první hereckej. Ani jsem nevěděla, co od toho čekat, nepřemýšlela o tom, jak to bude probíhat ani nepočítala s následkama, ať už pozitivníma nebo negativníma. Nevím, kolik holek si ten rejža vybral, ale došly jsme tam tři. Teda byly jsme tam čtyři, ale ta jedna tvrdila, že je jen doprovod. I když teda já osobně moc dobře vím, proč takový doprovody vůbec chodí ;) rozvádět to tady nebudu, ale kdybyste moc chtěli, tak napište vzkaz a já tuhle myšlenku rozvedu.
Napřed proběhlo neformální představování, popis role atd. Bo Jarča, která vede tu castingovku, je má spolužačka, tak mi řekla, ať du hned první. Že já se taky hned cpu dozadu místnosti :D kromě rejži tam byl ještě přítel Jarči, taky student audiovize a jeden kameraman, kterej všechno točil. Nejdřív proběhl rozhovor: Co studuješ? Co chceš v budoucnu dělat? Jak dlouho si dělala dramaťák? Co ste hráli? atd., prostě základní řeči na uvolnění nálady.
Následovala ta nejšílenější část. Zahraj radost z přijetí na vysokou školu... křik, skákání,trapčení... stop! Zahraj, že ti umřel přítel při autonehodě... pláč, třas, trapčení... stop!(nechceš kapesník?) Zahraj hádku s managerem Letního kina (XD)... mračení, nadávky, trapčení... stop!(s tebou bych se teda nechtěl hádat) Zahraj, že se ti manager přišel omluvit, ale tebe to nezajímá... posez na stole, pohledy z okna, trapčení... stop! Díky za návštěvu, můžeš jít...
To je všechno? no jo, víc sem ani nečekala, to ne. Spíš sem při zpětným vybavování nechápala, co jsem tam vlastně dělala. Připadala jsem si jak kdybych se na sebe koukala z povzdálí, zatímco moje tělo ovládá někdo (něbo něco?) jinej. Odcházela jsem značně vyklepaná, emočně vyjukaná... fakt to nechápu.
Co čert nechtěl, zrovna v tu chvíli šel kolem Johny (kámoš z audiovize) a ptal se, co ty tady? jakej casting? atd., sem pomalu nebyla schopná dát dohromady větu, tak to muselo vypadat, ten rozhovor. Jako na každým castingu jsem se, jako první "venku", stala centrem pozornosti "konkurentek". Tyhle holky nebyly ještě tak oprsklý jako holky v modelingu, bo se neměly odvahu zeptat, co se tam dělalo. Přesto hltaly každý moje slovo, který padlo v rozhovoru s Johnym... to vím, bo když se mě Johny zeptal na jméno režiséra, v tom šoku jsem si nevzpomněla a jedna z těch holčin přes chodbu zavolala: Dedek! XD chjo, zdrávas castingy
Je mi jedno, jestli tu roli dostanu nebo ne, stejně je to nehonorovaný, ale stejně mě jedna věc na tom trápí. Mám tu dvě možnosti: buď to bylo celkem dobrý... nebo sem se totálně ztrapnila! A já teď marně přemýšlím, která z těch dvou možností mě potkala. Ona totiž hranice mezi herectvím a trapárnou je dost tenká a z pozice toho "herce" je těžký posoudit, na které straně se ocitnul.
S Jarčou a jejím přítelem jsem se ještě viděla o hodinu později, na schůzce projektu. Nechtěla jsem o tom vůbec mluvit, ale Ondra si najednou uvědomil, že sem byla na castingu a v nevědomosti, co činí, se zeptal nahlas: tak co casting? v tu chvíli jsem se chtěla propadnout, fakt. Martin s Jarčou jen tak dělali, že to snad ani neslyšeli... to může taky znamenat pár věcí, buď nechcou prozrazovat vůbec nic před nezainteresovanýma osobama nebo se bojí říct mi, že jsem trapka... k mý smůle se Ondra nenechal odradit a zkoušel se zeptat ještě jednou... ač nerada, musela jsem ho "násilnou formou" umlčet, protože takovou ostudu už jsem prostě nesnesla.
Takže teď, o půlnoci, sedím u počítače, snažím se soustředit na ročníkovku, ale mý myšlenky se pořád vrací do té inkriminované místnosti, kde jsem buď nastartovala svou hvězdnou budoucnost (jak to nazvala Jarča před konkurzem XD) nebo se naprosto znemožnila před lidma, kterých si vážím.... Proč nad vším tak moc přemýšlím???!!!

Bydlení 2

V minulosti, vždycky, když mi nebylo z něčeho zrovna do smíchu, utekla jsem od reality do svýho světa. Trochu to může připomínat reklamu na Coca-colu: Pro život, jak má být... prostě jsem si přetvořila realitu, podle toho, jak by to podle mě mělo být, jak bych si to přála. Celkem se mi to osvědčilo, takže to použiju jako terapii i v tomto případě.
Takže vám představuji svůj nový privátní dům.

Platím jenom elektřinu a internet (wi-fi, bez omezení, s vlastním firewallem), ale neřeknu vám, kolik to je, bo byste mohli závidět.
I když se může zdát, že moře je slaný, tady není (teda pokud je uzávěr vody přepnut do polohy Sladká voda). Teplota se reguluje termostatem, při použití sprchové hubice se dá i osprchovat. Neboooo a to pozorte: si můžu skočit k soukromému vodopádu ;) A ten výhled!
Výtah samozřejmě nechybí, i když je založený na systému kladek, je totiž jenom na dopravu nákladu, jako nákup atd. Jinak mně osobně stačí provazový žebřík. Spím v obrovské posteli s nebesy, když mi je vedro, tak se můžu vyspat v síti, zavěšené na balkoně. Kuchyně je plně vybavená, je tam trouba, takže si můžu i péct, což skromně říkám, že mi i jde.
Můžu tam klidně bydlet i sama, když si chtějí všichni bydlet v obyčejných privátech, tak ať si bydlí. Jinak, kdyby někdo chtěl, místa tu mám ještě dost.
Asi vás ještě zajímá doprava do školy atd. Není to ani daleko, dostanete se tam tak, že se vydáte přímo za nosem a za třetí hvězdou doleva. Můžete jednoduše naskočit na větrný proud, který tudy probíhá každých 5 minut. Cesta trvá tak maximálně 10 minut, když se loudáte.
Kdyby vás ještě zajímalo něco bližšího, tak mi napište vzkaz, ráda vám o svém novém bydleníčku popovídám. Mějte se, žijte blaze.

Bydlení

Doteď bydlím na kolejích. Mám to tady ráda, poznala jsem tady spoustu super lidí. Bohužel nám ale od ledna zvedli kolejný, takže teď platíme nehorázný love. Někteří si to už nemůžou dovolit, takže si hledají privát. Pro mě je sice udržení na kolejích ekonomicky taky dost obtížný, naši by byli stejně ale radši, kdybych tady zůstala, já bych byla taky radši, mám to kousíček do školy, je to tu dobře zařízený...

Ale to bych tu zůstala sama. Anet a spol. si našli privát, není špatnej, to ne, akorát je víc než daleko. Při představě, že bych každej den tuhle štreku chodila dvakrát nebo třeba i víckrát, mi není zrovna příjemně. Kdyby aspoň někdo chodil se mnou, ve dvojici nebo v partě je to hned něco jinýho. Akorát holky jsou z jiné fakulty, takže mají totálně jinej rozvrh.

Proto jsem taky chtěla bydlet pokud možno s někým z našeho oboru. Nebyl to samozřejmě jedinej důvod, chtěla jsem být s těma lidma. Problém je, že oni nechtějí být zřejmě se mnou. Nikdo vám to neřekne do obličeje, tváří v tvář vám řeknou, jo, super, tak budem bydlet spolu. Hledáte priváty, snažíte se na tom domlouvat... a pak najednou mezi řečí někdo řekne, že oni už ubytování mají a pro vás není místo. Kdyby to aspoň řekli narovinu, ne, to prostě dělají, že nic, oni muzikanti. Nejlepší ironie je, když je to přesně ono místo, o kterým ste jim řekli vy a chtěli ste znát jejich názor... a při čekání na něj.... voilá, ste z kola ven.

Náš obor se mi líbí čím dál míň, lidí, kteří jsou k vám upřímní je poskrovnu (naštěstí tam hrstka stále je). Nebýt toho, že naši chtějí, abych tu školu dodělala a já zas nechci skončit jenom s gymplem, už bych to vzdala. Já jsem totiž člověk, pro kterýho jsou dobrý vztahy s kolegy, spolužáky, kamarády, ... fakt důležitý. Vypadá to, že buď pudu sama na privát nebo sama na koleje, v každým případě z toho nadšená nejsem.
Toť moje zpověď, výpověď,pocity. Nejspíš by osoby zainteresovaný odvětily, že to je úplně jinak, třeba to tak je, to je možný, ale svý pocity změnit nedokážu. Jen doufám, že v rámci lidí, kteří tohle čtou, existuje nějaký zpovědní tajemství, protože nemít tohle, tak už bych nedokázala věřit nikomu v tomhle velkým světě.

Pěkný video

Klip od britské zpěvačky Adele - Chasing pavements. Krom toho, že to je pěkná písnička, je k ní i super klip, kde si režisér pěkně pohrál s iluzema. Doporučuju ke zkouknutí ;)

Počasí

Jak sem si ještě v sobotu libovala nad krásným jarním počasím, dneska můžu tak akorát nadávat na hnusnej studenej vítr, zimu a déšť. Normálně mám déšť ráda... když je teplo. Tohle rozhodně není ten případ. Ráno v Brně teplo, jedu si, spokojeně pochrupkávám, pak zastavíme v koloně... a stojíme tam hodinu a půl. To už lilo. Takový trty na koleje dlouho nechci znova zažít. Potřebovala jsem ještě totiž vytisknout úkol na seminář, na kterým už jsem měla být. Ještěže bydlím tak blízko škole.

Odpoledne byla ta slota fakt už k nevydržení, jsem měla zimní bundu, svetr, triko a košilku a to mi byla furt zima! Teď začínám litovat,že jsem doma nechala šálu. Naštěstí tu mám čepici a vzala jsem si aspoň šátek. Akorát s botama je problém. Ač nejsou ťamanský, při sebemenším doteku s vodou se z nich stávají dvě mobilní akvárka. Jestli je pravda, že duben má být deštivej, tak asi začnu chovat rybičky.

Můžem jenom doufat, že se zas nevrátí aji zima a na jaře zas nezačne sněžit. Chudák majitel toho auta:

Debordelizace

Když jsem včera dojela dom, přemýšlela jsem, jestli nám do baráku někdo oknem nehodil bombu. Ale to jen jaro zavítalo do našeho domu, takže se začala vyklízet místnost po babičce (to už je asi 3. kolo). Ta nikdy nic nevyhodila, proto se tam daly najít tak 4 sady nádobí, pár sad kávových šálků, hafo nefungujících věcí a tuny fotek. Dneska jsme je s mámou celý odpoledne procházely, zatímco táta vezl Angel na hodinu kytary. Rozhovor s mámou byl dost objevný, bo vyšly najevo další děsivý historky z historie naší rodiny.

Při procházení fotek jsme narazily na fotky lidí, kteří byli s našima příbuznýma vzdáleně příbuzní, takže už nikdo nikdy nezjistí, kdo to vlastně byl. Zjistila jsem, že máma vypadala jako malá jako kluk, zatímco teta byla moc pěkná holka. Zvláštní, jak se historie opakuje. Já byla vždycky taky jako kluk, zatímco sestřenka byla idol všech kluků z okolí.

Potom přišli Krejčí, takže se s fotkama začlo skoro nanovo, zase se jich spousta vybrala na vyhození. Tehdy měli lidi zvláštní zvyky, každou fotku namnožili snad tisíckrát a pak minimálně 3 kopie museli rozeslat každýmu příbuznýmu. Jedna fotka se nám tam objevila aspoň 5x a pak ještě ta samá, focená z trochu jinýho úhlu zase tak 4x. Nakonec strejda donesl starý domácí video, kde ségra jako dvouletá napodobuje mámino okřiknutí: Kuš babo ... fakt roztomilý.

Ani sme se nenadáli a už bylo 9. Ještě sem mámě přehrávala na druhej noťas (kterej se napojí na telku a na bedničky) Václava, tak se teď koukáme. A den je pryč, zas sem nic neudělala, upsí. Ale co, aspoň jsem zas jednou za čas pokecala s mámou.

Obrázky

Internet je plnej blbostí, ale když člověk hledá něco konkrétního, tak nenajde nic. Koukala jsem po nějaké pěkné stránce s obrázkama a nenašla sem skoro nic. A když už sem něco našla, tak u toho není kód nebo jak se to menuje. Budu hledat dál, i když už mě to pomalu přestává bavit nacházet blogy adolescentů s příšerně pitomýma glitrovýma obrázkama. Fakt hrůza, když najdete perfektní obrázek, ale ouha, někdo z něj udělal glitrovou slátaninu. To je hodný trestu žhavení lebky, zvané Budík.
Abych nebyla tak zlá, tak potěším svoje i vaše oči jedním pěkným kouskem:

See you at the bitter end

Tak takhle nějak bych to viděla se svou ročníkovkou:

sen

Dneska jsem měla dost ošklivej sen. Zdálo se mi o spoustě pavoukách. Normálně z nich nemám panickej strach, ale po tomhle snu si to možná rozmyslím. Ségra (obvykle naprostej odpůrce pavouků) měla v tom snu jako mazlíka pavouka. Nebyl až tak velkej, byl jenom hnusnej. Zdálo se mi, že měl jakousi mističku, ve který bydlel. Ségra mi ho strčila do pokoje, tam si chytil berušku, zabalil si ju a sám sebe taky zafačoval, jakoby transformoval. Věděla jsem, že až vyleze, tak bude eště větší a hnusnější. Chtěla jsem s tím něco udělat, ale nikdo mi nepomohl. Pak sme seděly s mámou v obyváku a on se vyloupl, byl odpornej! Od tý doby mě začali všichni pavouci pronásledovat. Byla jsem z toho nešťastná, byli všude a šli po mně. Ještě, že zazvonil budík. Teď sedím na přednášce a mám pocit, jako bych vůbec nespala... chjo, snad to bude další noc lepší, mohl by se mi zas zdát nějakej pěknej dobrodružnej sen (ale ne o pavoucích)