Casting

Páni, dneska jsem byla na svým prvním castingu... teda ne úplně na prvním, ale tenhle byl první hereckej. Ani jsem nevěděla, co od toho čekat, nepřemýšlela o tom, jak to bude probíhat ani nepočítala s následkama, ať už pozitivníma nebo negativníma. Nevím, kolik holek si ten rejža vybral, ale došly jsme tam tři. Teda byly jsme tam čtyři, ale ta jedna tvrdila, že je jen doprovod. I když teda já osobně moc dobře vím, proč takový doprovody vůbec chodí ;) rozvádět to tady nebudu, ale kdybyste moc chtěli, tak napište vzkaz a já tuhle myšlenku rozvedu.
Napřed proběhlo neformální představování, popis role atd. Bo Jarča, která vede tu castingovku, je má spolužačka, tak mi řekla, ať du hned první. Že já se taky hned cpu dozadu místnosti :D kromě rejži tam byl ještě přítel Jarči, taky student audiovize a jeden kameraman, kterej všechno točil. Nejdřív proběhl rozhovor: Co studuješ? Co chceš v budoucnu dělat? Jak dlouho si dělala dramaťák? Co ste hráli? atd., prostě základní řeči na uvolnění nálady.
Následovala ta nejšílenější část. Zahraj radost z přijetí na vysokou školu... křik, skákání,trapčení... stop! Zahraj, že ti umřel přítel při autonehodě... pláč, třas, trapčení... stop!(nechceš kapesník?) Zahraj hádku s managerem Letního kina (XD)... mračení, nadávky, trapčení... stop!(s tebou bych se teda nechtěl hádat) Zahraj, že se ti manager přišel omluvit, ale tebe to nezajímá... posez na stole, pohledy z okna, trapčení... stop! Díky za návštěvu, můžeš jít...
To je všechno? no jo, víc sem ani nečekala, to ne. Spíš sem při zpětným vybavování nechápala, co jsem tam vlastně dělala. Připadala jsem si jak kdybych se na sebe koukala z povzdálí, zatímco moje tělo ovládá někdo (něbo něco?) jinej. Odcházela jsem značně vyklepaná, emočně vyjukaná... fakt to nechápu.
Co čert nechtěl, zrovna v tu chvíli šel kolem Johny (kámoš z audiovize) a ptal se, co ty tady? jakej casting? atd., sem pomalu nebyla schopná dát dohromady větu, tak to muselo vypadat, ten rozhovor. Jako na každým castingu jsem se, jako první "venku", stala centrem pozornosti "konkurentek". Tyhle holky nebyly ještě tak oprsklý jako holky v modelingu, bo se neměly odvahu zeptat, co se tam dělalo. Přesto hltaly každý moje slovo, který padlo v rozhovoru s Johnym... to vím, bo když se mě Johny zeptal na jméno režiséra, v tom šoku jsem si nevzpomněla a jedna z těch holčin přes chodbu zavolala: Dedek! XD chjo, zdrávas castingy
Je mi jedno, jestli tu roli dostanu nebo ne, stejně je to nehonorovaný, ale stejně mě jedna věc na tom trápí. Mám tu dvě možnosti: buď to bylo celkem dobrý... nebo sem se totálně ztrapnila! A já teď marně přemýšlím, která z těch dvou možností mě potkala. Ona totiž hranice mezi herectvím a trapárnou je dost tenká a z pozice toho "herce" je těžký posoudit, na které straně se ocitnul.
S Jarčou a jejím přítelem jsem se ještě viděla o hodinu později, na schůzce projektu. Nechtěla jsem o tom vůbec mluvit, ale Ondra si najednou uvědomil, že sem byla na castingu a v nevědomosti, co činí, se zeptal nahlas: tak co casting? v tu chvíli jsem se chtěla propadnout, fakt. Martin s Jarčou jen tak dělali, že to snad ani neslyšeli... to může taky znamenat pár věcí, buď nechcou prozrazovat vůbec nic před nezainteresovanýma osobama nebo se bojí říct mi, že jsem trapka... k mý smůle se Ondra nenechal odradit a zkoušel se zeptat ještě jednou... ač nerada, musela jsem ho "násilnou formou" umlčet, protože takovou ostudu už jsem prostě nesnesla.
Takže teď, o půlnoci, sedím u počítače, snažím se soustředit na ročníkovku, ale mý myšlenky se pořád vrací do té inkriminované místnosti, kde jsem buď nastartovala svou hvězdnou budoucnost (jak to nazvala Jarča před konkurzem XD) nebo se naprosto znemožnila před lidma, kterých si vážím.... Proč nad vším tak moc přemýšlím???!!!